Vždycky když plánujeme dovolenou, koupím si průvodce z řady Lonely Planet. Většinou mě na první pohled zaujme fotka na obálce a dané místo musíme navštívit. Nejinak tomu bylo i v případě toho norského, na jehož přebalu je vesnička Hamnøy, právě z Lofot.
Pohled na ni je naživo ještě daleko krásnější než na té úžasné fotce. Stojíme, díváme se a jsme šťastni, že jsme konečně tady.
Počasí se tu mění bez přehánění z minuty na minutu. Několikrát se nám stane, že při přejezdu vesnic, vzdálených od sebe jen pár kilometrů se ze slunečna stane mlhavý opar, lehký déšť, nebo naopak. Duhu jsme tu viděli tolikrát, jako za posledních několik let u nás.
Přejíždíme z Hamnøy na malý ostrov Sakrisøy. Tom tu má vytipovaný stylový podnik Anita´s Seafood. I když máme obytňák narvaný jídlem, norského lososa ochutnat prostě musíme, pak samozřejmě skořicového šneka kanellbular, jehož název se zatím naučil vyslovovat jen Tom a konečně si dáváme dobrou kávu. Jsme nadšeni a za náš pobyt se tu stavíme ještě třikrát.
Sakrisøy je jiný než většina lofotských vesniček, domečky na ostrově jsou žluté. Jeden z nich je nejvíc foto místem ostrova, v sezónu se tu kupí davy fotografů, my jsme tu teď úplně sami. Celkově je na Lofotech opravdu málo lidí, několikrát se nám stane, že potkáváme ty samé skupiny lidí ve stejný čas, na stejném místě, jako jsme my.
Pro další noc si v aplikace hledáme parkoviště ve vesničce Reine, která je hlavním „centrem“ ostrova Moskenesøy se svými 314 stálými obyvateli. Najdete tu obchod o velikosti našich večerek, benzinku a veškeré zázemí pro obytné vozy a karavany. Doplníme tu vodu a uděláme údržbu obytňáku. Parkoviště na kterém dvě noci přespíme je naprosto úžasné, výhled je boží.
Reine je nádherné ve dne i v noci. Najdete tu stejně jako ve všech vesničkách, které jsme viděli sušáky na ryby. Treska, konkrétně její sušená varianta je pro Lofoty naprosto typická. Sušení probíhá od března do června – rybáři po ulovení tresku vykuchají, uříznou hlavu, nasolí a přehodí přes dřevěná rána. Tresky se pak vyváží do Itálie, Portugalska nebo Velké Británie.
Další den nás čeká plánovaný, podle průvodce těžký trek na vrchol Ryten, ráno přejíždíme do 20 minut vzdálené vesnice Fredvang, ze které se vychází právě na Ryten. Mělo by být nejhezčí počasí, vycházíme za jasné oblohy, cesta je celkem dost na pohodu, pořád čekám, kdy přijde ta těžká část. Nepřichází, jen z jasné oblohy se pomalu stává mrak, mlha a nahoru dojdeme za silného vichru, nahoře je jen jeden pár, který zrovna svačí. Po chvilce začíná pršet, pár odchází dolů a zůstáváme tak v dešti a větru na vrcholu úplně sami.
Z vrcholu je krásný výhled na pláž Kvalvika, na tu se kvůli horšímu počasí ale nevydáváme.
Než odcházíme dolů, ukáže se i kousek modré oblohy. Cesta dolů je blátivá a mokrá, ale zvládneme ji za necelou hodinu.
Odpoledne se stavíme opět v Anita´s Seafood a večer se procházíme po Reine.
Neděle je jediným dnem, kdy nás podle předpovědi čeká hustý déšť. Už v noci se dost zvedá vítr a na obytňák bubnují obrovské kapky deště. Ráno si proto přispíme, dáváme si pozdní snídani a poté vyrážíme do vesničky na konci světa, která se jmenuje Å. Končí tam silnice a vypadá to tam jako na konci světa. Vesnička je malá a máme ji projitou asi za 15 minut, počasí navíc nic moc, proto se tu ani moc nezdržujeme.
Naposledy navštívíme naši oblíbenou Anita´s Seafood, dáváme si kávu a šneky a přesouváme se na sever do vesničky Henningsvær, kde jsme před pár dny fotili to skvělé fotbalové hřiště.
Máme v plánu jít na večeři do vyhlášené místní restaurace Fiskekrogen Henningsvær a ochutnat místní tresku. Nakonec si dáváme i slávky jako předkrm a zkoušíme pivo. Slávky jsou nejlepší, které jsme kdy měli a treska je úplně úžasná. Pivo nám taky moc chutná, jsme rádi protože jsme ho už v Reine koupili jako dárek domů.
Poslední trek na Festvågtind začíná v Henningsværu , počasí je nádherné tak se těšíme. Jen nás trošku straší mapa, která ukazuje 2 km, které by se měly jít 2 hodiny. Tom se tomu směje, že to určitě zvládneme do hodiny. Já se radši nesměju vůbec a dobře dělám. Cesta je strašná, celou dobu po kamenech, jdeme skoro v předklonu, několikrát mi sjede noha. Když dojdeme do půlky cesty ke krásnému jezeru, jsme už úplně hotová, ale výhledy jsou nádherné.
Nahoru je to ještě víc než hodina cesty, zvládneme to a nahoře si užíváme té krásy. Opět potkáváme stejné skupiny jako na Rytenu, tak se fotíme navzájem.
Z vrcholu se chceme přesunout na vyhlídku, která není v mapě moc dobře zaznačena, hledáme ji poměrně dost dlouho,. Šplháme po balvanech, škrábeme se nahoru, cesta je náročná, ale pocit když se před námi tahle ukrytá vyhlídka objeví, stojí za to. Tom jde první, já mám strach a původně si nechci ani sednout, ale nakonec strach překonám.
Za odměnu jdeme do kavárny, kde jsme byli před pár dny, je v průvodci Lonely Planet a moc se nám tu líbilo. Je 15:37 a kavárna v 16 hodin zavírá. Obsluha je ale milá, vůbec nedává najevo, že bychom nějak obtěžovali. Při odchodu nám dokonce dá s sebou několik šneků, které neprodali – jen tak. Nechápeme a říkáme si, že to by se u nás bohužel nikdy nestalo.
Den končíme s poké, které Tom udělá z lososa, kterého jsme si koupili, půl kila tu vychází asi na 90 korun.
Lofoty se s námi loučí krásným podzimním počasím. Přesouváme se do Švédska, cesta je dlouhá, čeká nás ještě plavba lodí do Německa, pak vrácení karavanu v Praze a přejezd do Olomouce. Poslední část cesty domů po našich cestách jsou vlastně nejhorší částí cesty, zase všichni předjíždí a troubí.
Ujeli jsem skoro 7 000 km, ještě, že je Tom takový řidič ♥. Děkuju, že se díky Tobě podíváme kamkoli.
Zážitků máme plno a v hlavě nám navždycky zůstanou:
- hory tyčící se nad mořem;
- vesničky plné červených domečků;
- jedna malá příjemná vesnice s těmi žlutými;
- treky náročné, ale s výhledy, které nikdy nezklamaly;
- lidé milí, hodní, nápomocní a usměvaví;
- cesty a silnice upravené s řidiči, kteří nikdy nepřekračují rychlost;
- obytňák, který nám nahradil hotely se vším všudy;
- skořicoví šneci, které se musím naučit péct
- a my dva spolu v krásné Skandinávii ♥
Foto: Tomáš Grmela
Text: Martina Grmelová
