Na skok na lyže do Rakouska (a také za skvělým jídlem, Freudem a legendární horskou železnicí)

Volný lednový víkend (což tentokrát neplatilo pro Martinu, která jej věnovala olomouckým volejbalovým nadějím) a chuť zalyžovat si víc, než dovolí podmínky moravských středisek (to zejména obrovské fronty u zoufale vytížené sedačkové lanovky, na kterou se sjeli lidé z půlky republiky. Alespoň to tak podle počtu lyžařů u zoufalých turniketů vypadá), nás přivedly k rozhodnutí vyrazit na nejbližší rakouské svahy. Přesněji řečeno do druhého nejbližšího střediska Stuhleck u obce Spital am Semmering, které nabízí 25 kilometrů sjezdovek obsluhovaných čtyřmi lanovkami a dalšími vleky a nachází se již ve spolkové zemi Štýrsko (avšak těsně za hranicemi Dolního Rakouska). 

Vyrazili jsme z Olomouce v šest ráno a po půl desáté jsme již mohli nastupovat v dolní stanici sedačkové lanovky nedočkaví na první pokoření svahu. Na samotný vrchol, který – díky neexistenci jiné výstavby – poskytuje nerušený výhled na severovýchodní výběžek Alp, jsme se dostali celkem třemi expresními sedačkami. Za občerstvením jsme museli sjet níže, vyzkoušeli jsme služby panoramatické restaurace W11 (na horní stanici druhé lanovky), která svým moderním interiérem lahodila oku a nabízeným sortimentem o nic méně našim prázdným žaludkům…  

Z netu jsme věděli o avizované akci „Snow & Beef“, na niž jsme jako steakoví nadšenci byli zvědaví. A organizátoři nás opravdu nezklamali. Vůně grilovaného mladého hovězího se linula z terasy na sto honů a „grilovací“ světový šampion Adi Matzek s nadšením a úsměvem krájel maso na ochutnávkové tácky. Vydařený „košt“ jsme k naší spokojenosti doplnili hranolky a pivem. Při druhé občerstvovací přestávce jsme pak ke kávě neodolali pravému „apflštrůdlu“ s typicky rakouskou porcí šlehačky. Ještě k té uchutnávce SNOW & BEEF. Překvapilo nás, že u stánku není několikakilometrová fronta lidí dožadujících se obědu “zadarmo”.

Na prostřední lanovce nás při první jízdě trochu zdržely zástupy čekajících dětí z kurzů, ty se však brzo rozptýlily po středisku a při celodenním lyžování jsme ve frontě strávili jen minimum času. Na svahu jsme si všimli zajímavého fotopointu s velkými dřevěnými písmeny, která díky slovní hříčce představovala název areálu. Středisko se vyznačuje širokými červenými sjezdovkami, které i při zhoršujícím se povrchu umožňovaly bezpečnou jízdu a příjemný sportovní zážitek. Ten byl umocněn při večerním lyžování díky dobře upravenému a téměř prázdnému svahu. Zato plno bylo ve zdejším vyhlášeném après-ski baru Iglu, z něhož se rozléhaly převážně tyrolské tóny, které jsou kdekoli na horách zdejší, jak na dálku z IG příznačně komentovala kamarádka Verča… 

Ubytování jsme s ohledem na velkou víkendovou obsazenost vybrali v hotelu Payerbacherhof, který nás přivítal nazdobeným a nasvíceným venkovním areálem. Na pokoji nás mile překvapila velkorysá koupelna a také zajímavá připomínka osobnosti Sigmunda Freuda, po němž byl pojmenován (a sousední pokoj byl vtipně věnován Viktoru Franklovi, jeho žáku a pozdějšímu oponentu). Světoznámý psycholog totiž právě na nedaleké horské chatě na plošině pohoří Rax formuloval základy psychoanalýzy. Pro večeři jsme zvolili místní podnik s lákavě znějící názvem „L´attore Ristorante e Pizzeria“ a zamýšleli jsme vybrat něco z kapitoly „Pasta“, abychom nakonec skončili u obrovského řízku se salátem „Wiener Art“, který se ovšem v italštině záhadně nazýval „Cotoletta alla milanese“.

Na neděli jsme před návratem domů naplánovali vyjížďku ke zmíněnému pohoří Rax, kde byla naším cílem horská železnice Semmeringbahn, jedna z deseti rakouských památek Světového dědictví UNESCO. Na tento seznam byla zapsána jako hold náročné práci 20 tisíců dělníků, jejichž dílo z roku 1854 včetně tunelů nebo mostů nepřetržitě slouží do dneška. Moderní vozy rakouských drah projíždějící spektakulární horskou krajinou po starobylých viaduktech jsou lákadlem pro množství turistů mířících sem nejen z Vídně. Přestože nás v údolí vylekalo počasí hustou mlhou, díky inverzi bylo naše putování odměněno nerušenými pohledy na zasněžené vrcholky Raxu i důstojné oblouky nejvyššího viaduktu Kalte-Rinne (46 metrů).

Návrat a překročení téměř neviditelných vnitroschengenských hranic jsme oslavili hned v Mikulově, s využitím oblíbené Hejlíkovy „Gastromapy“ jsme zamířili do KUK Bistra, kde nás zaujal příjemný interiér prosvětlený stylovým dřevěným nábytkem a také vůně zdejšího pečiva. Než jsme stačili objednat flat white a skvělý mandlový brownies, už se na stole objevila karafa s vodou. Na objednávku vám upečou třeba chléb s chorizem, z aktuální nabídky jsem neodolal špaldovému bochníku a gorgonzolovému rohlíčku. Trochu nás zarazila plánovaná rekonstrukce ačkoliv k ní, alespoň podle nás, není důvod. Ovšem v tomto konkurence plném kraji je zřejmě třeba neustále ukazovat něco nového.

Závěrem nezbývá než potvrdit naše očekávání, že delší čas strávený na cestě oproti Jeseníkům nebo Beskydám se určitě vyplatil v najetých ski-kilometrech s minimálními frontami, o nesrovnatelných gastronomických zážitcích nemluvě.

Text: Mirek Petřík
Foto: Tomáš Grmela

Líbí se vám článek?

Share on facebook
Sdílet na Facebooku
Share on twitter
Sdílet na Twitteru
Share on linkedin
Sdílet na Linkdin
Share on pinterest
Sdíletna Pinterestu

Komentáře